June 2017

Jak to je a jak to není.

11. june 2017 at 21:13 | Mařka
Čas od času, vlastně skoro pořád, se mi stává, že mé myšlenky uniknou k náhodné vzpomínce na to, co jsem za svůj život ztratila. Většinou se jednalo o ztrátu milované osoby či její přízně, která mě zabolela natolik, že jsem se s tím ještě nebyla schopna zcela srovnat. Něco pro sebe osobně důležitého jsem ztratila právě dvakrát. S jednou, možná objektivně horší ztrátou, jsem se vlastně vyrovnala poměrně rychle, druhou ztrátu, podle většiny spíše malichernou, neboť tam o ničí život nešlo, jsem stále nezvládla zpracovat natolik, abych se s ní smířila.

Když na to myslím, vždy si říkám, že vše mohlo být jinak, kdybych byla na vhodném místě ve vhodný čas. Shoda okolností, která by pak první z těchto ztrát zabránila, by vlastně byla poměrně reálná, kdybych jednala pouze v jednu jedinou důležitou chvíli svého života opačně než tak, jak jsem jednala doopravdy. Kdybych v tuto chvíli ale jednala jinak, logicky se dostávám k tomu, že bych nepřišla ani o to druhé, co jsem měla, ač proto nebyl žádný oficiální ani racionální důvod, snad kromě toho, že mi nikdy na ničem tolik nezáleželo, protože kdybych se chovala vhodně a věrně, nebylo by možné se k tomu druhému natolik přiblížit. V tom druhém případě je realita vlastně opačná, an jsem se ocitla na nevhodném místě v naprosto nevhodný čas. Co nejprve vypadalo velmi slibně, to skončilo selháním.

Dostávám se k myšlence osudovosti. Za život mě potkalo x náhod, a tyto dvě (tedy vlastně jedna, která vedla k té druhé i k tomu, že mi ta třetí není lhostejná) byly poměrně výjimečné. Něco mi říká, že to tak vlastně má být. Že jedna z osob, jež formovaly, a možná tím, že se k nim neustále upínám, i stále formují moji osobnost, už vlastně vůbec není, že druhá taková osoba se mnou třeba už nikdy nepromluví (nebo také promluví). Třeba je to tak správně. Možná mě měli jen odtáhnout na mou současnou cestu. Možná jejich role v mém životě byla vedlejší... nejspíš nic než čas a má vlastní smrt na to odpověď nedají, a to by mě to přitom tak hrozně zajímalo. Po smrti mi to ale už asi bude jedno. To jen teď není.

Nyní se zbývá jen zeptat, snad trochu zbytečně, a vzhledem k absenci mých vzpomínek ve vašich hlavách, i lehce nepochopitelně: kde jsi, soudruhu? Jak to tedy bude?